Příběhy fotografií

Jan Werich a Jiří Trnka, Kampa 1963

Fotografie Jana Wericha a Jiřího Trnky sedících  na židlích v prostředí zahrady na Kampě byly mnohokrát publikovány, vystavovány, byly také vytištěny na plakátech, pohledech i v knižních publikacích. Oba Mistři jsou tu vyobrazeni  opravdu  v povznesené náladě. Psal se rok 1963  a Werich s Trnkou byli ten den  jmenováni národními umělci. Fotograf Václav Chochola měl to štěstí a absolvoval ten den s nimi. Vyznamenání jim  předával tehdejší  ministr školství a  kultury František Kahuda v Růžovém salonku Kolowratského paláce na  Malé Straně. Werichův dům na Kampě byl nedaleko a tak se po oficiálním fotografování vydali tam. A jak vznikly fotografiena židlích? Nejdřív si fotograf oba Mistry naaranžoval v prostoru zahrady  na  zahradních židlích, ty ostatně byly po ruce na terase, kde byl i zahradní stůl s lavicí. Když si pak Chochola  z Werichova domu na zahradu vynesl dvě stylové židle a oba Mistry na ně usadil, pronesl  Werich:" Jó, vy chcete něco jako piano v lese, že jo? "

 Václav Chochola   –      Jan Werich a Jiří Trnka, Kampa 1963

Dialog při fotografování:

Jan Werich: „Tady je přece tma….“

Václav Chochola: „ Ale není, jen udělejte takhle! „

Jan Werich: „ A hele! Není! “

Jiří Trnka:  (mlčí)

                   Václav Chochola, Kampa bez Jana Wericha a Jiřího Trnky, 1963

Fotografie prázdných židlí byla pak jen intuitivní předvídavost fotografa.

Její lyrická melancholie nám napovídá, že všichni ze zmiňovaných již odešli.

V roce 1963 hned den po té byly tyto fotografie publikovány v Literárních

novinách.  Fotografie prázdných židlí zaujala spisovatele Ludvíka Aškenazyho.

 K fotografii inspirativně napsal:

" Kam šli?" řekla první židle.

"Šli si pro titul" - řekla druhá.

"Co je to titul? " - řekla první.

"To bude asi nějaký keř" - řekla druhá - " nebo jídlo, nebo něco."

"A přijdou?" - řekla první.

"Doufejme" - řekla druhá. "Zatím přišli vždycky."

"To slovo titul mi nějak nesedí" - řekla první.

"Mně sedí Jan Werich. Co sedí tobě?"

"Mně sedí Jiří Trnka" - řekla druhá.

"Je krásný být židlí v zahradě, viď ?" - řekla první

"To mi tak sedí, a tobě?"

"Už aby tu byli zas" - řekla druhá.

"Ať je nějaká legrace."

Připravila Blanka Chocholová jako vzpomínku k 100. výročí narození JIřího Trnky  -   24.2.1912 / fotografie  vystaveny  u příležitosti výstavy věnované tvorbě Jiřího Trnky, Galerie Millennium 14.2. -11. 3. 2012

gallerymillennium@centrum.cz

Virtuální automluva

Tady Václav Chochola virtuálně, vždy jsem si představoval tento způsob automluvy za geniální. Popsal jsem tisíce stránek papíru, vystřihal články z časopisů a novin, nestíhal jsem je zakládat do speciálních alb, které jsem zakládal již jako 17tiletý.

Ty alba dodnes existují, ale výstřižků zbylo daleko více, začaly se kupit, posléze jsem je ani nestačil vystřihovat a tak zůstaly v obálkách a krabicích od gramofonových desek. Pracovní název dostaly CMZ = co mě zajímá. A bylo toho v mém životě mnoho.

Koncentrovannost myšlenek se stále rozptylovala a přímo zoufale mi chybělo mnoho asistentů, kteří by moje nápady i práci s fotografiemi pomohli dotahovat. Zaznamenával jsem zajímavé akustické informace - ať už to byly rozhovory, zahájení vernisáží, nebo koncerty v Lucerně, fotografoval jsem často více událostí najednou, filmoval jsem a často nezbyl čas vše zpracovávat. Archiv všeho se kupil a čekal.

A teď je tu konečně BLOGGER a Google! To je ohromný vynález. Jedním tahem se mohu vypovídat ze všeho.
CMZ, Archiv- archeo, Audio- vizuel spectacel a pozorovat při tom i hvězdy na obloze.
Ty, když jsem v noci pozoroval dalekohledem, nesklidil jsem pochopení ani u svých blízkých. Mysleli si, že jsem se zbláznil.
Ano, ve svých frenetických stavech jsem popsal nejen tisíce papírů, ale když nebyly po ruce, psal jsem i do svých oblíbených knih. Poznámky, nápady, myšlenky. přicházely nečekaně, jedna přeskakovala druhou, cítil jsem se v těchto okamžicích jak nabitá elektrárna a na dosah u postele nebyl žádný papír. Tak jsem popsal  knihu monografii Charlie Chaplina, mého oblíbence. Gagmana, kterého jsem v mládí často napodoboval.

 Popsal jsem i obrázkové leporelo ilustrací pro děti  od Zdenka Seydla, které věnoval malé Blance.
Moje běžné bloggerové poznámky byly vyhodnoceny v té době psychiatry za nemocné, potřebné se léčit.
Nacpali do mě sedativa a blízké okolí mě pozorovalo starostlivýma očima. Dostal jsem se dokonce do psychiatrické léčebny profesora Vondráčka. Moje radost z objemu aktivit, které jsem ve své mysli rozvíjel tehdy nebyla žádoucí. V 50. letech se  nepřislušelo být opojen tvorbou a uměním, nespat až blouznit, molekuly DMT se mi rozlily celou nervovou soustavou, činily mi šťastným, ale signál pro okolí byl poplach.
Ten člověk potřebuje pomoc, je vyšinutý!!!
A teď tu mám BLOGGER a vše to, co jsem chtěl tehdy sdělit Fotografiemi
                                                                                             filmem, psaním
                                                                                             malováním,divadlem, sportem, zvukem
to vše teď mohu spojit, propojit, zavěsit a dát všem na odiv.

 Moje božská žena Božena s malou Blankou v Libni, před nastěhováním. Černá páska na klopě mého saka jen krátce po smrti mého otce mistra tesařského Václava Chocholy. Jaro 1954

30.1. 2012 v den 89. narozenin V.Chocholy  zapsala   Blanka, kdy rozmlouvala genealogicky přes molekuly DNA a DMT.
Pro výstavu GEN doplněno 14.9. 2015 DOX Praha.